Váš nervový systém nemůže žít uvnitř automatu navždy, aniž by nechtěl vylézt ze své vlastní kůže. Arogantně se pyšním tím, že jsem originální, nekonvenční myslitel, a přesto jsem se dnes probudil s otázkou, jestli jsem za týdny neměl úplně bez přetížení, nefalšovanou myšlenku. Tenhle život nejsem já.  Jako druh jsme tak dlouho neposlouchali celé album bez dotyku obrazovky. Nemůžeme přečíst dvacet stran bez zkontrolování oznámení. Nenudili jsme se, aniž bychom propadli panice a vyplnili ticho pixely. Nevím, co to vypovídá o světě nebo o mně, že dát si vinyl působí jako akt vzpoury, ale tady to teď jsem.  Žádá mě, abych byl přítomen. Nutí mě to do tempa, na které jsem zapomněl. Ukládá rituál. Vytváří začátek i konec. Připomíná mi to, že čas je skutečný a život je omezený a nemůžeš všechno přeskočit jako playlist. Otočíš desku. Vyměň pásku. Snažíte se opatrně nepoškrábat DVD. Přetočíš zpět. Vyber si. Ty se fakt zavazuješ. To něco vypovídá, že v době AI byla nejlepší branža tohoto desetiletí papírové obrázky. Že fisticky odmítám další předplatné, nekonečné požadavky na data a pozornost a... Já. Platím prémiovou cenu za věci, které se NEAKTUALIZUJÍ. Které vás nesledují, nebzučí, neoptimalizují vás na otupělou datovou výfukovou trubku.  Nevím, proč to sem vůbec píšu, a chápu ironii, ale možná to někomu pomůže cítit se méně osaměle. Vidím to i u ostatních. Někdo, kdo je zaplaven senzacechtivými kecy, kdy lidé křičí o trvalém uvěznění spodin, nositelích finančního nihilismu. Úzkost z pocitu, že jsem pořád pozadu. Jsem si velmi vědom, že mám privilegium. A úspěšný a... unavený. Jsem strašně unavená. A jediná věc, která teď pomáhá, je odpojování. A upřímně je to tak těžké. Myslel jsem, že budu silnější. Měl bys to taky zkusit. Je tu svět, do kterého se dá zastavit. Kdo chce být dotýknut. A cítit bolest, teplo, drsné hrany, radost a tření lidského spojení. To je to, na čem záleží.  To je to, co z nás dělá lidi.